Jedna z neslavnějších uměleckých vesnic na světě.
Čirou náhodou jsem na ni narazila v létě na dovolené. Leží na jihu Francie, mezi Nice a Cannes na Azurovém pobřeží. Pro mě jako pro milovníka umění to bylo místo, které jsem nemohla na naší cestě vynechat. Sice bylo vedro a táhla jsem sebou dvě děti, ale i tak byla tahle vesnička absolutní top naší dovolené.
Hned po vstupu historickou branou začaly uličky plné galerií a obchůdků s uměním. Doslova jeden vedle druhého. Nevěděla jsem, kam se dívat dřív. Atmosféra kamenitých domů, květiny, krásné výlohy galerií . Jak jsem zjistila, vesnice má dlouholetou uměleckou tradici a jezdí sem lidé, kteří umění skutečně kupují, nejen turisté hledající suvenýry. Nejvíc fascinující na této vesnici je, že její umělecká tradice nevznikla uměle kvůli turistům. Nejdříve se přijeli samotní umělci. Teprve potom začali vznikat galerie, sběratelé a dnešní pověst místa.
A teď trocha historie.
Samozřejmě mě zajímalo, jak se z této malé středověké pevnosti postupně stala jedna z nejslavnějších uměleckých vesnic světa. Na přelomu 19. a 20. století začali do Saint Paul přijíždět malíři okouzlení zdejším světlem a krajinou. Nejprve sem zavítali Paul Signac nebo Raoul Dufy, později i Marc Chagall, Pablo Picasso, Henri Matisse, Joan Miró a další. Po druhé světové válce se vesnice proměnila v živé centrum umění. Mnoho umělců sem jezdilo postupně za přáteli, a sice do legendárního hostince La Colombe dÓr. Mnozí často neměli peníze, tak platili za ubytování svými obrazy. Díky tomu vznikla legendární sbírka hotelu, kde dodnes visí originály Picassa, Miróa nebo Braqua v hodnotě desítek a stovek miliónů eur.
V roce 1964 byla otevřena Foundation Maeght, jedno z nejvýznamnějších muzeí moderního umění ve Francii. Joan Miró byl blízkým přítelem galeristy Aimého Maeghta a navrhl pro ni labyrint se sochami a keramickými objekty. Nechtěl, aby návštěvníci umění jen pozorovali, ale aby jím procházeli a objevovali ho.
Jedním z nejkrásnějších příběhů ze Saint-Paul-de-Vence patří Marcu Chagallovi. Po válce hledal klid na tvorbu a objevil tuto klidnou vesnici, jejíž světlo ho okouzlilo. Usadil se zde v domě kousek nad vesnicí, každý den chodil do centra, sedával v kavárnách jako obyčejný soused a vytvořil spoustu svých pozdních děl. Nepřál si být pohřben v Paříži, vybral si právě Saint-Paul-de-Vence, kde prožil posledních dvacet let života.
